Hana Kvapilová patřila k nejvýznamnějším hereckým osobnostem své generace. Přestože zemřela v relativně mladém věku, stala se ikonou tehdejší mládeže díky své schopnosti přesvědčivě ztělesňovat soudobé ideové tendence, zejména prostřednictvím interpretací tragických hrdinek z Ibsenových a Shakespearových dramat. Její umělecký projev, často označovaný jako „herecké básnictví“, byl oceňován předními intelektuály doby, mimo jiné Františkem Xaverem Šaldou či Jiřím Karáskem ze Lvovic. Jan Štursa obdržel zakázku na vytvoření její sochařské podobizny několik let po jejím úmrtí. Úkol byl mimořádně náročný: měl ztvárnit osobnost, která již za svého života nabyla aura legendy, a zároveň splnit očekávání veřejnosti, jež si její vzhled ještě živě pamatovala. Protože Štursa herečku osobně neznal, musel při práci vycházet výhradně z fotografických pramenů a svědectví jejích přátel. Patrně i z tohoto důvodu vzniklo značné množství předběžných modelů — jak stojících, tak sedících — které předcházely finální kompozici. Definitivní socha byla vytesána z bílého tyrolského mramoru sochařem Otakarem Velinským. Zobrazuje Kvapilovou v kostýmu Ibsenovy Paní ze zámoří, její patrně nejproslulejší role. V levé ruce drží květy a pravou se opírá o opěradlo křesla, na němž je postava usazena. Úspěch Štursova pojetí dokládá i svědectví Jiřího Karáska ze Lvovic z roku 1921. Ten, ač herečku osobně znal, přiznal, že si při vzpomínkách na ni vybavuje především podobu zachycenou ve skulptuře umístěné v Kinského zahradách.